Jsou ojedinělí, nejdůležitější, vynášení do nebe anebo zatracovaní, zkrátka ani náhodou nejsou opomíjeni a jen tak k přehlédnutí. Po fotbalových hřištích se v tom kterém mači pohybují desítky mužů, mezi tyčemi však na každé straně vždy jen jeden. A přestože jich na světě hájí svatyně svých týmů miliony, do povědomí sportovní veřejnosti se jich dostanou jenom desítky. Jejich um je krom oficiálních statistik odchytaných zápasů, obdržených branek či vychytaných nul prakticky nezměřitelný. Spousta z nich se však nějakým způsobem vryla do povědomí fanoušků nejpopulárnějšího kolektivního sportu naší planety...

Byl jsem dlouhý, a tudíž jsem byl na prvním přípravném utkání s Černilovem trenérem poslán do brány, a už tam celý v černém se žlutou jedničkou na zádech prostě zůstal. Ze Slávie Libřice, jsem se pak přes Rudou hvězdu dostal až do Spartaku Hradec Králové. Po vojně ve VTJ Tábor přišlo pár třetiligových startů za Turnov, a před poslední štací v Sokole Pěnčín jsem chytal KP za SK Semily. Není to žádná bomba, ale byl jsem prostě jedním z nich. A přestože vrcholem mé gólmanské kariéry byl pouhý týden v Dukle Praha, kde jsem v jediném utkání z pověření trenéra Vejvody kryl záda Karlu Stromšíkovi v ligovém poháru se Zbrojovkou Brno na "Švancarově" stadionu Za Lužánkami, dovolte mi, abych připomněl některé ze svých mnohem úspěšnějších kolegů.

Většina z nich už si dávno nemusí na škváře dřít do krve kolena, lokty a boky, nemusí si dělat brankářské rukavice ustřižením prstů běžných kožených rukavic nebo si na ně našívat povrchy servané z ping-pongových pálek či dokonce chytat v gumových popelářských rukavicích se zdrsněným povrchem. Nemusí se trápit s tvrdostí prvních "unifikovaných" pletených rukavic značky Pioneer a dalších technologických pokusů o co nejlepší zkrocení nejdůležitější fotbalové rekvizity tak, aby neskončila v čeřenu za jejich zády. V dnešní paletě typů, barev a značek si zkrátka musí vybrat každý. Ne každý však dokáže využít nabízeného luxusu a daných možností. Bohužel.

Dobrý a "CHYTRÝ" brankář nedostává "BLBÉ" góly...

Prvořadým úkolem muže č. 1 je, nedostat gól, podržet své spoluhráče a udělat ještě něco navíc, ať už má na dresu jedničku či jiné číslo. Když už jsme u toho, polský expert na penalty Tomaszewski nastupoval k zápasům s č. 2, argentinec Fillol nosil 5 a holanďan Jongblood přišel dokonce s kulatou 8, prostě osobnosti. Ale zpět k nejdůležitější výbavě gólmana. Švéd Ronie Hellstrom chytal i na třech MS bez ní! Dalším, kdo celou svou kariéru v dešti i blátě odchytal BEZ rukavic a hlavně dobře, je Miloš Průcha z Košťálova. To nechápe ani jeho nástupce, syn Lukáš. Perličkou je, že v jednom zápase FKK v I. A třídě, který jsem koučoval, mladý Lukáš chytal a táta (50) seděl na lavičce jako jeho náhradník!

Moje NEJ rukavice byly anglické provenience značky Patrick. Pod vánočním stromečkem zářily bíle a měly modrý, jakoby hrubě manšestrový vzor dlaně. Když už jsem končil, oblíbil jsem si také celočerné uhlsporty a na svou benefici jsem si udělal radost bílými "reuschkami". Jak o mě prohlásil Láďa Táborský - Čoveče, tys přišel na vojnu jako lehkej atlet (74 kg) a odcházíš jako těžkej (94 kg!) - svou tonáží jsem patřil do kategorie brankářů typu albánského Orlanda (cca 130 kg), seveřana Petera Schmeichela (115 kg) anebo sparťana Antonína Krameria, kterého jsem chodil na vlastní oči obdivovat na Všesportovní stadion v Malšovicích, když chytal za Hradec. Měl hezkých pár kilo nad metrák, a
přesto byl v sezoně 1964 - 1965 českým ligovým rekordmanem, neboť udržel 1.017 minut čisté konto! Bohužel u mě pro to neměl pochopení nebožtík Standa Procházka, který po své japonské anabázi přišel trénovat do Turnova, takže pod ním jsem si ani neškrtnul, ale v Béčku měli radost.

Tím jsem chtěl říct, že pro nás bylo velmi důležité, abychom míč chytili pokud možno na první pokus, abychom vedle zabránění dalšímu ohrožení námi střežené klece či uklidnění týmu, hlavně nemuseli rychle vstávat při dorážkách. Chápu, že dnešní míče už dávno nemají pomalost svých předchůdců a trajektorie jejich letu je v mnoha případech nevyzpytatelná, nicméně nechápu, že i jednoduše chytatelné střely současní gólmani jenom vyrážejí, ba co víc, někdy jen před sebe a i jinak prostě špatně. Pominu-li reflexní zákroky, když se nato zaměříte při některém sestřihu špičkových světových soutěží, lehce zjistíte, že spousta gólů padá právě z takových situací. Vrcholem všeho pak je vyrazit míč přímo na kopačku střelce! Jen mám někdy takový divný pocit, že kromě mě, to snad nikoho netrápí...

Za všechny jeden případ z poslední doby, a to z domova. Dukla vedla doma nad Mladou Boleslaví 1:0, a do konce chybělo už jenom pár minut. Filip Rada, kterého považuji za jednoho z těch lepších ligových čapáků, vyboxoval míč padající mu do koše (!?) tak nešťastně nad sebe, že z toho byla nešťastná ruka obránce a penalta, která z výhry rázem udělala jen remízu... Škoda! A přitom stačí jediné – na tréninku věnovat pozornost hlavně chytání každého míče, a ne se jenom soustředit na vyrážení co největšího počtu na mě jdoucích míčů. Špatné návyky se totiž potom přenášejí do soutěžních utkání, a mnohdy odčerpávají ve fotbale to nejdůležitější - body!

Brankáři jsou vlastně kanonýři naruby...

Když už jsme u naší ligy, tak v éře mezi Viliamem Schrojfem, Ivo Viktorem a Petrem Čechem, po talentovaném hradečákovi Václavu Opltovi, jemuž jsem byl s celým Spartakem na hodně smutném pohřbu, uznávám nejvíc Jardu Blažka, jenž stejně jako předchůdce Kramerius věnoval svému klubu kulatých 10 let svého fotbalového života. V minulosti jsem hltal také výkony Dušana Kekétiho z Trnavy, plzeňského Čalouna, dukláka Petra Kostelníka, ostraváků Luďka Mikloška a Pavla Srníčka, Jana Stejskala ad. Mými oblíbenci jsou i teď jablonecký Špit, teplický Grigar, mladoboleslavský Muller a Radek Sňozík. A právě on byl pro mě po Radku Cimbálovi (Bohemians, Turnov...) prototypem brankáře - střelce, což je pro mužstvo další obrovskou devízou, která v očích diváků a odborníků zvedá jeho cenu.

A jestliže u nás se nedávno trefil hlavou v poslední minutě další klokan Zdeněk Zlámal, nebyl první. Do listiny střelců se už zapsali také tragicky zesnulý Zdeněk Jánoš (Slávie, Jablonec...), Radek Černý nebo Petr Kouba. V sousedním Německu už takových střelců mají hned osm. Radost z gólu tu zažili např. reprezentanti Jens Lehman, Andreas Kopke a třeba Hitl. Nejvíc branek však vsítil bomber Buth, a to hned slušných 26! Ale vydejme se z Evropy do kolébky světového fotbalu. V porovnání s tím je mých cca 15 na krajské úrovni vstřelených soutěžních a dalších gólů (když jsem musel do pole) bezesporu nemístné. Na Martina Špínu z FK Sedmihorky v tomhle nemá v Libereckém kraji nikdo. Když se střelecky vyřádil v dresu Mírové i v tom svém, ohlásil teď návrat mezi tyče. Ani tam moc konkurentů nemá...

Trenér Kletečka: Příčinou naší porážky byl brankář. Chytal jako mokrý doutník. Blbě...

K úspěchu nikdy nevede jenom jedna cesta. Dokonalost se skládá z maličkostí, sama však maličkostí rozhodně není. Úspěch je proto třeba složit z celé řady dílů, z nichž všechny jsou stejně důležité, ať už jde o barvu ústroje, talisman pro štěstí či vlastní rituál před každým zápasem. Někdo bere žvýkačku, jiný si okope všechny tyče, další se pokřižuje, jiný pomodlí atp. Důležité je také přebití nedostatků jako např. "slabší" jedna strana nebo vybíhání na vysoké míče, přednostmi typu dlouhé výhozy nebo tzv. rychlé nohy a reflexy. Je jedno jestli gólman sází na účelnost či efektní pohyb a zákroky, pro všechny nejdůležitější je vždy výsledek, a nejlépe s nulou na kontě. Spokojen tak může být nejen on, ale i trenéři a fanoušci.

Legendární černý pavouk Lev Jašin byl v Rusku pravým opakem mnohem čilejšího Rinata Dasajeva, stejně jako objevitel dlouhých trenýrek Sepp Maier se v brankářské okázalosti nemohl měřit s Haraldem Tonim Schumacherem. Jejich nástupce Oliver Kahn sice sám sebe vyhlásil za nejlepšího gólmana světa, ale všichni víme, že téhle "létající traverze" tak trochu chyběla sebereflexe a jakákoliv troška fotbalové pokory. To současná jednička německé reprezentace Manuel Neuer, má dle mého amatérského soudu větší předpoklady stát se hvězdou mezi světovými brankáři, a to hlavně díky tomu, že ze všech jmenovaných hraje velmi dobře nohama i daleko mimo své území, v pozici, které jsme zamlada na našich pláccích říkali beko-brankář.

Ano, jsou gólmani - čapáci, ale také gólmani - štramáci, přičemž v mnoha případech jedno určitě nevylučuje druhé. Jako vždy a jako všechno je i tohle individuální, a někteří jdou někdy i do extrémů. Když onehdy rakouský gólman Friedrich Koncília nastoupil na ME ve fialové proužkované soupravě, svědčilo to o jeho vysokém sebevědomí. U nás oblékl pruhovaný svetr zřejmě jako první ostravský Pavol Michalík. V současnosti se fantazii meze nekladou. Když příbramský Pařízek začal chytat v růžovém triku alea, všichni si to vykládali všelijak. Ale proti gustu, žádný dišputát, obzvlášť když i tohle je důležitou složkou brankářského umu a psychologie, jak rozhodit či rozptýlit soupeře. A tak dál jedni podléhají všeobecnýma trendům sezónních vzorů, jiní jdou svou vlastní cestou a improvizují, jak se dá.

O tom ví své také nástupce Dina Zoffa a Waltera Zengy, italský manekýn Gian Luigi Buffon. Také on se svými roláky a šálami patří ke světové špičce, stejně jako byl "usedlý" belgičan Jean Marie Pfaff nebo stále ještě je španěl Iker Casillas. U Petra Čecha je ochranná helma jasným znamením, a nezatracoval bych snad ani nejmenovaného islanďana, chytajícího v oblíbeném kulichu! Dalšími exhibicionisty byli jugoslávský akrobat Enver Marič či létající bask Luis Arconada. Avšak opravdovým showmanem mezi jinak poměrně málomluvnými strážci bran byl kolumbijec José René Huguita, jehož "Scorpion kick" na you tube rozhodně stojí za shlédnutí, a pochybuji, že ještě někdo najde odvahu jej zopakovat!

Postavit se do brány chce vedle fyzických předpokladů také odvahu, pevné nervy a psychickou odolnost, semtam kliku, schopnost předvídat a hlavně věřit sám v sebe. Gólmani, pro které je důležitější líp vypadat než chytat, jsou už při vstupu na hrací plochu tak trochu v mínusu. Když to ale vyjde, je to zdvojnásobené plus. V naší lize má obojího v sobě dost především příbramský Aleš Hruška, a takový Marek Štěch mu může zatím jen tiše závidět. V plejádě našich brankářů je celá řada nadějných nositelů tradic české školy. Teď je hodně vidět liberecký Koubek, experti často mluví o zlínském Tomáši Holém, který díky svým 204 cm opravdu vyčnívá. Jistě, stejně jako ostravský Pavlenka či jihlavský Hanuš má něco do sebe, ale v posledních dvou televizních zápasech co jsem viděl, dostal a hlavně zavinil několik gólů, jaké takový Matúš Kozáčik nebo Zdeněk Zlámal dostanou tak jednou za sezónu. A a a a a... vo tom to
je, řečeno slovy klasika Pitkina. A to co teď předvedl olomoucký Buchta (35) v nedávném duelu se Slávií!? I když mi zkazil sázkový tiket, klobouk dolů, ale to i před všemi našimi následovníky...

Karel V.